Once Upon A Time....

18. august 2011 at 15:45 | Kirma |  Příběhy
Byl srpen. Nádherné léto, které nejednomu člověku zlepšilo náladu, pokud měl rád slunce pražící hodinu co hodinu do očí.
Rozhodla jsem se jít ven. Sedět při takovým krásným počasí doma by byl hřích. Procházela jsem se úzkými uličkami. Poté mi pohled padl na podivný stín u popelnice. Přiblížila jsem se k tomu a vyděsila jsem se. Byl to člověk! Nejspíš omdlel. Ale ať to bylo, jak to bylo, musela jsem mu pomoct.
Já: Pane!!! -zatřásla jsem s ním-
Nic. Zkusila jsem s ním ještě jednou zatřást, štípnout ho do tváře... Nejevil žádné známky života. Ale jeho tep mi prozrazoval, že je tu naděje, že neni mrtvý. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu ještě nějak pomoct....

O 2 dny později...
Od té situace, od které uplynuly 2 dny, jsem nemohla spát. Musela jsem neustále o něm přemýšlet. Kolik mu tak mohlo být? 20? 19? Jak se říká, zdání klame. Ale nejvíc mě zaujala jeho krása. Byl opravdu nádherný. Nejspíš to byl Japonec. Měl Visual Kei účes i oblečení.. Vlasy až na ramena, leskle černé a hubenou postavu. A obličej bez jediné chyby. Bodlo mě u srdce, jak mu teď asi je. Jela jsem do nemocnice. Jenomže v jakém pokoji by asi mohl být...? Tak se budu muset poptat.

O hodinu později
Tiše jsem vstoupila do pokoje č. 10.Ležel na lůžku a spal. Nešlo se na něj nedívat. Sedla jsem si na židli. On poté otevřel oči.
On: Kdo jsi?
Já: Jmenuji se Ginevra. Já..
On: Já vím. Bylo mi řečeno, že jsi mi zachránila život. Jsem ti vděčný. Jinak jsem Hyde.
Já: Díky... Já jen doufám, že je ti líp.
Hyde: Mám nízkej tlak a ještě nějakej sajrajt, takže občas omdlívám. Tohle se mi stalo už potřetí...
Já: To mě mrzí... Ale nemoci si nevybereme.
Hyde: To opravdu ne. Můžu se zeptat... Kolik ti je let?
Já: 18..Tobě?
Hyde: -zasmál se- Náhoda, jsem jen o rok starší...

Docela normální konverzace a mě se rozbušilo srdce. Super, takže je mu 19. Nemohla jsem uvěřit, že jsem mu zachránila život. Povídali jsme si asi hodinu úplně o všem.

Po pár dnech později
Seděla jsem doma, pršelo. Kapky s energií bubnovaly na parapet a hrály melodii, která se nesla určitě kilometry daleko. Slyší tu melodii i on? Dokáže mu déšť pošeptat slova, která znějí v mé hlavě a nejspíš budou nevyřčena....?
Z mých myšlenek mě vytrhl zvonek. Otevřela jsem, zůstala překvapeně stát a koukat se do těch jiskřivých očí. Ano. Byl to on.
Hyde: Ahoj, přišel jsem tě navštívit, nevadí?
Já: Vůbec ne.. Pojď dál -zavřela jsem za ním-
Hyde: Přinesl jsem ti dárek -vytáhl vonnou svíčku- říkala si, že je zbožňuješ.
Já: To ano děkuji... Jen... Jak jsi mě našel?

Sakra hloupější otázku jsem položit nemohla.

Hyde: -zasmál se- Souhra osudu...
Já: Nemáš hlad?
Hyde: Ne, jedl jsem... Ani se moc nezdržím... Jen jsem ti znovu přišel poděkovat...
Já: Nemusíš, jsem ráda, že nebyl zmařenej lidskej život...

Hyde ke mě přišel a zadíval se mi do očí. Ten jeho pronikavý pohled.. Nevěděla jsem, co dělat. Dýchat, nebo omdlít..? Vzal můj obličej do dlaní a já nejspíš už věděla, co bude následovat. Nemýlila jsem se. Jeho polibek byl něžný a plný citů.. Neskutečně ho prožíval.

Hyde: Zamiloval jsem se do tebe Ginevro.

Co jsem na to měla odpovědět? Usmála jsem se a objala ho. Pevně mě k sobě přitiskl a políbil mě do vlasů. A já byla šťastná. Ale jen na chvíli...

Po tom dni mi naprosto všechno vycházelo. Chmurné dny plné nudy byly pryč. Hyde se mnou trávil veškerý volný čas. Když byl v práci, volal mi a já si domyslela, že to dělá tajně... Takhle to bylo asi měsíc do té osudné nehody...

Hyde: Lásko, o víkendu mi volali příbuzní, chtějí mě vidět. 4 dny se neuvidíme..
Já: To ne...! Budeš mi neskutečně chybět...
Hyde: Představ si někdy, že jsem s tebou, neboj aspoň si dáš ode mě pokoj xD Ale vím, že budu vždy s tebou.
Já: Já si NIKDY od tebe nedám pokoj, Hyde. Protože tě miluju.
Hyde: To já taky -políbil mě-
Neboj se, určitě se ozvu.
Já: A kdy tam jedeš?
Hyde: Už... Zítra.

Hrklo ve mě. Tak rychle...?

Hyde: Ozvali se strašně narychlo a...
Já: -objala jsem ho- Já to chápu. Když rodina volá...

Po jeho odchodu jsem cítila zvláštní bolest hlavy. Doprovodila jsem ho na nádraží. Loučili jsme se do tý doby, než vlak přijel. Zapamatovala jsem si číslo vlaku a kam si Hyde sedl. Po jeho odjezdu jako by unikla část mé duše...

Večer jsem si uvařila čaj a usedla k TV. Ale jakmile jsem přepla kanál na japonské zprávy, musela jsem to tam nechat. Havárie vlaku.
Hlasatelka: Dnes, asi před 2 hodinami v japonském Tokiu se stala strašlivá nehoda vlaku č. 50. Vykolejil a polovina vagónů se zřítila z mostu. Jak jsme se dozvěděli z policejních zdrojů, nehodu nepřežilo kolem 30 lidí.

Když tam ukázali záběr vlaku č. 50, zatmělo se mi před očima. Poslední 3 vagony vlaku č. 50 se zřítily. Hyde si sedal do předposledního. Takže závěr mi byl hned jasný... Poté jsem jen vydechla a nic už jsem nevnímala. Upadla jsem do bezvědomí.

Probudila jsem se v nemocnici. Sestřička mi vyprávěla, že jsem utrpěla těžký šok. A že jsem po probuzení neustále opakovala: On je mrtvý.. Hyde je mrtvý...
Nenašel se prý však nikdo, kdo nahlásil záchrance, že jsem byla v bezvědomí. Byl to prý mužský hlas. A bylo odemčíno, i když jsem zamykala.

Pomyslela jsem, že to byl duch mého přítele Hydea, který mi na oplátku také přivolal pomoc. A vytanula mi na mysl jeho věta:
Ale vím, že budu vždy s tebou....

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement