Virtual Reality 11. part

28. november 2011 at 19:31 | Kirma |  Virtual Reality
,,Co si jako o sobě myslí? Že nám uteče? Tak to teda rozhodně ne... Zažije pořádný peklo, holčička. Ať si nás nepřeje.,, Slyšela jsem rozzlobenou Kate. Od ní mě to teda hodně bolelo. Byla to moje největší kamarádka a ona mě takhle zradí. Sklopila jsem hlavu. No super. Nejdřív mi odjede zničehonic mamka, poté mě psychicky začnou šikanovat spolužačky společně s mojí bývalou kamarádkou... Co jsem mohla dělat. Možná si tak postěžovat. To je asi tak všechno.


,,Krávy.,, Odvětila jsem a složila si ruce na prsa.
,,Nuděj se... Jiný vysvětlení nemám.,, Řekl Mark.
,,Nejhorší je, že s nima je Kate... To jsem si o ní nikdy nemyslela. Že by byla taková. Hlavně, že mi nabízela pomoc. To je od ní fakt hezký, že se na mě takhle vykašlala.,, Řekla jsem to skoro s jedním nadechnutím, takže se mi trochu zamotala hlava.
,,Ale ty si tu její pomoc odmítala, ne?,, Podíval se na mě Mark.
Vysloužil si ode mě dost hnusný pohled. ,,Cože? Takže mi chceš naznačit, že si za to můžu sama??,,
,,Ale néé.... To jsem nechtěl říct.,, Bránil se Mark a podíval se raději na stranu. Já jsem ale věděla své. A nebylo to moc pěkný.

**
Cesta ze školy byla úděsná. Mark musel jít dřív, takže jsem byla vystavena napospas svému osudu. Celou dobu mi bušilo srdce, pořád jsem se rozhlížela... Jako by mi vážně šlo o život. Najednou jsem za sebou uslyšela holčičí hlasy. Měla jsem pocit, jako bych slyšela hlas jedné z nich.. Prudce jsem se otočila a úlevou povzdechla. Byly to nějaké neznámé holky, co probíraly kluky, takže jsem mohla být v pohodě....
Domů jsem došla v pořádku, ještě trochu vyklepaná a s nervozitou v žaludku, ale to už opadávalo. Nechtěla jsem na nic myslet. Začal mi zvonit mobil. Lekla jsem se, už jsem chtěla usnout. Podívala jsem se na displej.
Mamka.
Nevěděla jsem, jestli jí to mám zvednout. Ještě pořád jsem na ni byla naštvaná, i když možná bezdůvodně. Ještě pár vteřin jsem nechala mobil vyzvánět a poté jsem ho zvedla.
,,Ano mami?,, Řekla jsem, jako by se nechumelilo.
,,Zlatíčko.. Je všechno v pořádku?,, Starala se mamka.
,,V tom nejlepším. Jak se máš ty?,, Zeptala jsem se čistě ze slušnosti, ale věděla jsem, že mamka tuhle otázku nenávidí, protože musí pořád odpovídat stejně. Nerada někomu lže.
,,No... Jak to říct... Docela hezky. Akorát babičce poslední dobou není nějak dobře. Zlobí ji srdce.,, Řekla mamka.
,,Vyřiď jí prosím ode mě, ať je brzo v pořádku.,,
Z tónu maminčiny odpovědi jsem poznala, že se usmála. ,,Vyřídím, jsem ráda, že jsme si alespoň na chvíli mohly promluvit. A co škola??,, No jasně, čekala jsem, že se na to zeptá.Takže budu kecat.
,,J-jo, docela dobrý, no znáš to... vopruz... Učitelé a tak,, Zasmála jsem se.
,,Fakt? Nezníš nějak přesvědčivě.,, Řekla mamka.
,,Jo.. pardon. Já jsem jenom chtěla říct, že ta škola mě jednim slovem nebaví.,, Zkoušela jsem vybruslit z toho, aby se mamka moc nevyptávala. Nepotřebuje snad vědět všechno.
,,No nic, já už musim jít... Zavolám ti později, tak ahoj!,,
Neobvyklé rozloučení, čekala jsem, že mi bude brečet do telefonu, abych jí nepřestala mít ráda, že brzo přijede, ať se nebojím, anebo ať přijedu sama... Anebo prostě přeháním.
Lehla jsem si do postele a cítila, že mi ztěžkly víčka. Byla jsem dost unavená na to, abych brousila někam na internet...

**
,,Říkáte, že svůj život zasvětila Facebooku?,, Zeptala se psycholožka.
,,Ano, je na něm naprosto závislá. Tráví tam veškerý volný čas, hodinu co hodinu. Dokonce má kvůli tomu i internet v mobilu!!,, Vykulila oči matka.
,,Tak to je závažné. Musíme to nějak vyřešit.,, Podívala se na mě.
,,Co se mnou hodláte dělat...??,, Zeptala jsem se.
,,Jen si lehni..,, Prudce jsem se otočila a za mnou stáli dva urostlí chlapíci, surově mě vzali za obě ruce a připoutali mě k lůžku. Vylekaně jsem se podívala na psycholožku.
,,C-co...Co to děláte??? Pusťte mě!! Mami!! MAMI!!!,, Křičela jsem.
,,Neboj se dceruško, jenom to zaštípe a bude to dobrý....,,
Po chvíli se ke mě přibližovala psycholožka se skalpelem v ruce a psycho-vražedným pohledem. Určitě na mě bylo vidět, že jsem měla hrůzu v očích... Skalpel se přibližoval... Já křičela hrůzou víc a víc...
,,Neboj se, jenom to trošičku zabolí...,, Řekla mi mamka a zaklonila mi hlavu dozadu......
Cítila jsem jen studenou ostříž skalpelu a slyšela svoje zoufalé výkřiky...
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 1. may 2012 at 12:56 | React

Wow... znova ten sen?

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement