Virtual Reality 3. part

12. november 2011 at 14:04 | Kirma |  Virtual Reality
Po návratu domů jsem neměla na nic náladu, chtěla jsem jen padnout do postele a alespoň na 5 hodin se prospat. Po chvíli mi zazvonil mobil.
,,Kdo zas votravuje,, Řekla jsem a zvedla telefon.
,,Ahoj.,,
Podle hlasu jsem poznala, že je to můj spolužák Mark. Byl docela v pohodě, byl to takový ten neutrální typ, co nic neřeší. Žil si nezávislý život. Ale proč volal zrovna mě to mě překvapilo. Většinou jsem to já, kdo shání úkoly.
,,Ahoj, co potřebuješ?,, Zeptala jsem se překvapeně.
,,Jen sem ti zavolal... Abych se tě mohl zeptat, jestli by si se mnou někdy nešla ven...,, Zněl dost stydlivě. Asi se na to připravoval dost dlouho. Ale já jsem to nedokázala ocenit. Ne v tuhle chvíli.
,,To je od tebe hezký, ale já nemám čas. Sorry.,, Řekla jsem lhostejným tónem.
,,Jo..Aha. Tak já se jenom zeptal.,, Třásl se mu hlas.
,,Snad někdy jindy. Čus.,, Položila jsem to a ani nečekala na jeho odpověď.
Já vím, že to ode mě bylo hnusné. Jenomže chození ven s klukama mi přišlo jako naprostá ztráta času. A co bych si s ním měla říct? Zajímají mě jiné věci než jeho. On se zajímá o videohry, učení, kulturu jako je divadlo a tak... Prostě pro mě nicneříkající věci.
Lehla jsem si na postel a chvíli přemýšlela. Asi po 10 minutách jsem usnula jako malé dítě.

**

Zas mi zazvonil telefon. Zasakrovala jsem, zvedla ho a ani se nepodívala na displej.
,,Hele Marku, jestli mi budeš pořád volat kvůli chození ven, tak-,,
,,Tady máma.,,
Lekla jsem se. ,,Je promiň mami, co potřebuješ?,,
,,Jakej Mark?,, Zeptala se máma.
,,To je jedno, co jsi potřebovala?,,
,,Ptala jsem se první,, odbyla mě máma.
,,No jestli bysme nešli ven. No a mě se nechtělo.,, Nadhodila jsem lhostejný tón.
,,Proč si nešla? Vždyť je tam teplo! To budeš trčet doma?,,
,,To budu, než jít s nim ven.,, Řekla jsem s očima navrch.
,,Ty ho snad nenávidíš, nebo co?,, Podivila se.
,,To sem neřekla a tak to neni. Prostě se mi fakt nechce jít ven.,, S těmito slovama jsem zapínala počítač.
,,Chtěla jsem jenom říct, jestli bys mi nedošla do obchodu a-,,
,,Ne to nedošla. Mám hodně práce.,, Odsekla jsem.
,,Co je s tebou? Takovou tě neznám... Většinou jsi byla celá natěšená z toho, že mi můžeš pomoct. Hlavně když jsi mi chtěla skočit do obchodu. A moc se mi nechce věřit, že máš moc práce. Teda tak nějak kromě učení.,,
,,No právě, mám hodně učení, pozejtří píšeme písemku.,, Vymlouvala jsem se, přesto to nebyla pravda.
,,Pozejtří? Pozejtří je neděle dcero.,,
Tak to mě dostala. Největší stěra za dnešek. Zarazila jsem se a minutu jsem neodpovídala. Takže zase přišlo kázání o tom, že si vymýšlím (zaznělo dokonce, že LŽU), takže ve mě bublal vztek.
Super, takže jsem tuhle bitvu zase prohrála.
Zavřela jsem oči a chtěla jsem, aby se tenhle rozhovor nikdy neodehrál. Pohádat se s vlastním rodičem je jako snažit se vyprostit ze sebe kousek duše, kterou vám daroval. Jenže mamka pořád po mě něco chce. Mám se snad nechat tak jednoduše ovlivňovat?

Vlezla jsem na Facebook a postěžovala si prvnímu člověku, na kterého jsem klikla....
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement